Článek
Než přišel Rock’n’Roll a další od něj odvozené žánry, neslo se 20. století ve znamení jazzu. Spoustě muzikantů začínajících na ulici přinesl hvězdnou slávu. Museli se ovšem narodit na správném místě – nejlépe v New Orleans. Jinak se z nich mohli stát třeba traktoristé.
Právě tak dopadla Inka Zemánková, která si zajistila nesmrtelnost hitem Slunečnice. Narodila se roku 1915 v Praze jako Inéz Koníčková. Tatínek, budoucí dědic rodinného mlýna v Karlíku u Dobřichovic, se dědictví zřekl, když zahořel láskou k hornické dcerce z Brandejska u Kladna. Kvůli odporu jeho rodičů spolu odešli do Prahy a protloukali se, jak se dalo. Otec třeba pracoval jako číšník.
Když dcerce byly dva roky, tatínek bohužel zemřel na souchotiny, jak se tehdy říkalo tuberkulóze. Maminka se později provdala za řeznického mistra, o němž malá Inuška dlouho netušila, že není jejím biologickým rodičem. Na prahu dospívání pak ale přišla i o milovanou maminku. Ujala se jí rodinná přítelkyně s manželem, jmenovali se Zemánkovi. Z vděčnosti si pak Inés/Inka vybrala jejich příjmení za umělecký pseudonym.
Hit jako cena útěchy
Zamilovala se do jazzu a zůstala mu celý život věrná. Vystupovala s orchestry Karla Vlacha a R. A Dvorského, její kariéra se slibně rozvíjela, když se v našich zemích rozhostil Protektorát Čechy a Morava. Hudební scénu ovládli tupí kulturträgeři preferující řízné pochody před synkopami.
Inka měla být hvězdou připravovaného hudebního filmu, od nějž si režisér Martin Frič sliboval velký úspěch. Pracovní název zněl Bloudění v rytmu podle názvu jedné z jejích písní. Jenže protektorátní správa natáčení zatrhla.
Cenou útěchy měla být pro zpěvačku komedie Hotel Modrá hvězda z roku 1941. Vytěžila z ní maximum. „Tak jako slunečnice každým dnem otáčí se za sluncem“ naskočí dodnes snad každému z nás navzdory tomu, že od premiéry uplynulo už přes 80 let.
Zpívala alespoň v kostele
Němečtí okupanti sice odtáhli, jenže po nich převzali v socialistickém Československu štafetu kulturní referenti, kteří sice jihli i při valčíku, musela ho ovšem hrát dechovka. Jazzoví zpěváci a muzikanti po krátkém poválečném období všeobecné euforie opět neměli na růžích ustláno. Inka Zemánková byla navíc pro nový režim symbolem „buržoazního způsobu života“ a podle toho se k ní soudruzi zachovali.
Oznámili jí, že jazz a její vystupování jsou pro pracující lid nevyhovující. To byla sice tvrdá rána, ale také trochu ironie. Němci ji totiž v posledním období války angažovali, aby svým zpěvem obveselovala české dělníky „totálně nasazené“ na nucené práce v Říši…
V nové éře budování socialismu dostala „příležitost“ zcela jiného druhu: Stala se traktoristkou ve Cvikově. „Když jsem se vracela z pole kolem kostela a byla májová mše, zaparkovala jsem traktor a šla si sólově zazpívat na kůr, abych nevyšla ze cviku,“ vzpomínala později v knize Václava Vašáka Jó, to tenkrát….
Díky „sepětí s pracujícími“, kterého dosáhla od volantu svého zetoru, si ale paradoxně mohla občas zazpívat také o sobotách se závodním orchestrem. Štěstí se na ni znovu usmálo v šedesátých letech, kdy se stala stejně jako třeba Judita Čeřovská exportní zpěvačkou a dostávala pravidelná angažmá ve Švýcarsku, Německu, Polsku a Francii.
Do jisté míry to byl důsledek pokusů „strany a vlády“ vyhánět čerta ďáblem, tedy zastavit nastupující rockery za pomoci jazzmanů. Muzikanti ale bývají solidární: Vznikl z toho jazzrock… Na tom se ovšem už hudebníci a zpěváci Inčiny generace nepodíleli.
Deset let sem, deset tam
U Inky Zemánkové mimochodem nikdy nebylo zcela jasné, jak to u ní s tou generací vlastně je. Předválečná, to určitě. Jenže kolem letopočtu jejího narození panovala informační mlha, kterou ona sama zahušťovala, seč mohla.
Uváděla rok 1925, ale v polovině 30. let už byla poměrně známou zpěvačkou. Dětské hvězdičky sice i tehdy občas zazářily, to ale nebyl její případ. Jak připomínají webové stránky České televize, existuje fotografie z roku 1938, kde dospělá zpěvačka sedí mezi členy orchestru v podřepu před letadlem, kterým mají odlétat do Zlína.
Teprve po její smrti se objevil rodný list, který odhalil pravdu: Podle něj byla Inka o deset roků starší, konstatují Ondřej Suchý a Lubomír Dorůžka v knize Dívka k rytmu zrozená. Narodila se tedy opravdu 4. srpna, kdy také vždycky slavila narozeniny, ale o deset let dříve.
Každopádně i v pokročilejším věku vypadala vždy výborně, takže pochybnosti nevzbuzovala. Zemřela před 25 roky, 23. května 2000.
